Vybrané projekty

400 ASA: Fotografie

400 ASA: Fotografie, první výstava nově vzniklého spolku výrazných osobností české dokumentární fotografie, se konala od února do září 2019 ve Veletržním paláci. Představila 400 ASA jako skupinu přátel, z nichž každého charakterizuje osobitý rukopis, a kteří zároveň umějí “myslet společně”.

Jádrem výstavy byla od začátku sama fotografie jako dokonalý objekt, nezkreslené vyjádření každého ze sedmi tvůrců. Fotografické kolekce byly vystaveny v sedmi polouzavřených prostorech, které fokusovaly pozornost dovnitř, k detailu, a umožnily tak návštěvníkovi ocitnout se v pomyslném ohnisku každého z témat. Řazené vedle sebe, v pravidelném rytmu, oddělily prolamované panely rozlehlý prostor Malé dvorany Veletržního paláce. Vnější strana panelů sjednocovala výraz skupiny navenek. Sedm velkoformátových zvětšenin s prosvícenými jmény jejich autorů poutalo vzdálené pohledy návštěvníků ostatních podlaží.

Okruh kolem Malé dvorany vedl návštěvníka od detailu k celku a zpět. Panoramatická projekce širšího výběru fotografií zpracovaná v poutavou animaci, podtrhující detail, sugestivně navodila atmosféru reálných situací na fotografiích. Manifest objasnil společný myšlenkový podtext. 

Propojenost a celistvost celé akce se díky komplexní spolupráci všech zúčastněných promítla také do tištěného katalogu výstavy. Formálním pojítkem byla zrnitost, nostalgická nedokonalost analogové fotografie, která ovládla obálku katalogu, charakter digitálních projekcí i zrnitý povrch výstavních panelů. Jak by se dala výstava 400 ASA: Fotografie shrnout? Kurátor Josef Moucha by odpověděl jedním slovem – “Okamžik!”.

Antonín Kratochvíl: Rozbitý sen

Karel Cudlín: Znovuzrození

Jan Dobrovský: Rodiny

Tomki Němec: Slovensko

Jan Mihaliček: Poutníci

Martin Wágner: Ukrajina

Alžběta Jungrová: Buleska

400 ASA: Fotografie
Karel Cudlín
Jan Dobrovský
Alžběta Jungrová
Antonín Kratochvíl
Jan Mihaliček
Tomki Němec
Martin Wágner

Architektonické řešení: 
Ing. arch. Benedikt Markel
Ing. arch. Martina Požárová

Pořadatel výstavy:
Národní galerie Praha

Kurátor: 
Josef Moucha

Art-direcion: 
Benedikt Markel

Produkce:
Jiří Coufal, Erik Švamberk
Benedikt  Markel
Vlaďka Cimbálníková (Oficina)

Grafický design a projekce:
Daniel Šmíra, Lukáš Fišárek (Oficina)

Tisk a adjustace vystavených fotografií:
Martin Wágner

Velkoplošný tisk: 
signpek

Osvětlení:
Etna iGuzzini

AV řešení:
Josef Kortan (st.dio)
Jan Plesl (metamechanics)

Realizace:
stavby uno

Fotografie výstavy:
Martina Požárová (1—8)
Benedikt Markel (11, 23)
NG Praha (12—28)

Mašínův statek – památník tří odbojů

V roce 2018 paní Zdeňka Mašínová získala po téměř třiceti letech od pádu komunistického režimu rodný statek svého otce Josefa Mašína v Lošanech. Ve stejném roce vznikl zapsaný spolek, jehož cílem je vytvořit na tomto místě veřejně přístupný Památník třem odbojům a jeho prostřednictvím uchovat památku a odkaz generálmajora Josefa Mašína a jeho rodiny, která přinesla ve 20. století velké osobní oběti v boji za vlast, svobodu a demokracii.

Předmětem obnovy a realizace Památníku tří odbojů bude celý areál statku, sestávající z rodného domu generála Josefa Mašína, pietní zahrady a trvalé expozice s provozním zázemím v části hospodářské budovy.

Myšlenka památníku tří odbojů reaguje na mimořádnou situaci, kdy celou moderní historii Československé i České republiky lze číst prostřednictvím osudů jedné selské rodiny a jejích souputníků. Památník chápeme jako místo uchování paměti připomínající nejenom podmínky vzniku a života tří odbojů, ale i jejich souvislosti a integritu.

Původní rodný dům Josefa Mašína ztratil mnohými přestavbami svůj charakter. Stopu autenticity tak nese především zdivo a klenuté místnosti v přízemí, které navrhujeme zachovat a ukrýt pod skořápku stříkaného betonu, která plní ochrannou a stabilizační funkci.

Ve vstupní místnosti je ve dvou protilehlých nikách instalován text dopisu Josefa Mašína, kterým se loučí se svou ženou a dětmi. Zachycení okamžiku plného lásky, bolu i odhodlání, s vědomím přicházející smrti zpřítomňuje muže, který prožil dva odboje a jeho odkaz zrodil další.

Rozlehlý hospodářský dvůr původního statku zůstává prázdný, připravený přijmout jak větší skupiny návštěvníků, tak sloužit jako zázemí při slavnostních a společenských akcích pořádaných v rámci provozu Památníku tří odbojů a prezentaci historie odbojové činnosti.

Realizace projektu je uvažována ve dvou stavebních etapách, kdy první zahrnuje rodný dům jako vlastní Památník tří odbojů, pietní zahradu s oplocením, přípojky sítí a nezbytné terénní úpravy. Stavební náklady této etapy jsou kalkulovány na úrovni 10 miliónů korun.

Druhá etapa počítá s celkovou rekonstrukcí hospodářské budovy s expozicí tří odbojů, provozním zázemím památníku, dále terénními a sadovými úpravami včetně oplocení areálu statku. Stavební náklady druhé etapy jsou kalkulovány na úrovni 20 milionů korun.

Piazzetta u kaple Sv. Kosmy a Damiána v Emauzích

Sjednocení plochy sevřené kaplí Sv. Kosmy a Damiána, kostelem Panny Marie a křídlem dermatologického ústavu je provedeno jako moderní geometrizovaná struktura sestavená z tradičních materiálů. S celou plochou pracujeme jako s koláčem, jehož jednotlivé díly zvednuté z podložky odhalují v místech řezů základní hmotu – ocelový plech. Pro diagonální rastrování, inspirované původní výdlažbou vstupního nádvoří před ambitem při Vyšehradské ulici, používáme hlineckou žulu a ocelové pásy.

Zvláštní pozornost byla od počátku věnována materiálovému řešení. Výplň čtverců o straně délky vídeňského sáhu byla v našich představách od počátku tvořena oblázky. V tom jsme se shodli při konzultacích s Janem Holečkem z Národního památkového ústavu i Karlem Švejdou – správcem areálu kláštera. Plečnikova valounová dlažba z Palácového dvorku na Hradě, podobně jako výplňová dlažba v zahradě Na valech, nebo valounový „koberec“ pod kašnou na Jiřském náměstí od HŠH, byly shodně tvořeny ručním kladením valounů do betonového lože. Tuto pracnost jsme si s ohledem na omezený rozpočet nemohli dovolit, a proto přicházel v úvahu tryskaný beton. Technologie tryskaného betonu je celkem běžně užívaná pro výrobu tzv. vymývané dlažby, ovšem v našich podmínkách je spíše spojována s nejpokleslejší formou architektury v podobě okrašlovací parkové nebo spíše chatařsko-kutilské produkce. Firmy, disponující výrobní technologii, nebyly schopny použít kamenivo jiné, než nejjemnější frakce kačírku, takže nezbylo než přesvědčit spřátelenou firmu Daniela Jakeše, aby si potřebné vybavení opatřila a na několika vzorcích vyzkoušela použití říčního kameniva hrubší frakce. Ve dvou realizačních etapách rozdělených poslední zimou se experiment podařilo dotáhnout do konce.

Celé prostranství bylo očištěno od uměle vytvořených dopravních bariér rozdělujících jej na chodníky a vozovku, a to včetně lamp veřejného osvětlení. Užitím „jezdeckých“ schodů byl eliminován prostor, kde parkovali neukáznění řidiči, a tak nutným zlem regulujícím vjezd automobilů do areálu zůstaly jen výsuvné pilíře s komunikačním systémem, které nahradily původní závoru. Koncepci osvětlení stanovil po několika večerních a nočních prohlídkách Miloslav Naděje takto: „Nejlepšího výsledku dosáhneme, když tam nebude nic!“

předválečná podoba předprostoru

stav před rekonstrukcí

Místo: Praha 2 – Nové Město

Klient: Benediktinské opatství Panny Marie
a Sv. Jeronýma v Emauzích – Karel Švejda

Autor: Ing. arch. Tomáš Hradečný

Spolupráce: Ing. arch. Benedikt Markel, Ing. arch. Klára Hradečná,
Ing. arch. Andrea Jašková, Mag. arch. Cornelia Klien

Koncepce osvětlení: Etna – Ing. Miloslav Naděje
Památkový dohled: NPÚ Praha – Mgr. Jan Holeček
Dodavatel: Aedes, s. r. o. – Ing. Daniel Jakeš
Zastavěná plocha: 590 m²
Projekt: 2010–2014
Realizace: 2014–2015

Šatny Wikov

Podkladem pro zpracování projektu byl koncepční generel areálu Wikov v Hronově zpracovaný v roce 2014, který počítá s postupným odstraňováním dosluhujících budov a jejich náhradou novými objekty. Dílem budou stávající objekty rekonstruovány.

Určujícím momentem při návrhu nových šaten byl požadavek na rychlost výstavby v délce šesti měsíců. Architektura návrhu je výslednicí jednoznačnosti provozu, lapidárnosti formy a skladebnosti konstrukce. Vrstevnatost stavby je potom abstrahovanou připomínkou šaten jako místa rozličných garderób.

Umístění stavby v nivě Zbečnického potoka si vyžádalo založení na pilotách. Rychlost hrubé stavby byla zajištěna montáží železobetonového skeletu Goldbeck a vyzdívky z neomítaných vibrolisovaných betonových tvárnic. Hygienické buňky uprostřed dispozice jsou z důvodu snadného vedení instalací řešeny z pěnosilikátových příčkovek. Barevně akcentované omyvatelné povrchy jsou navrženy z polyuretanových stěrek Sika a desek vysokotlakého laminátu Egger. Umyvadlové žlaby dodávala AZP Brno. Analytická skladebnost jednotlivých vrstev se z interiéru přelévá do exteriéru. Nosná konstrukce je opatřena kašírovanou tepelnou izolací Knauf, kterou chrání zavěšená provětrávaná fasáda z pohledových desek Knauf Heraklith. Rytmus konstrukce prosklené pavlače v úrovni druhého nadzemního podlaží rozvíjí lehká koruna z pozinkovaného tahokovu, lemující celou atiku domu.

Každý z obou objektů je na střeše vybaven strojovnou vzduchotechniky, plynovou kotelnou s ohřevem TUV a řídící jednotkou. Distribuce médií je zajištěna dvojicí instalačních šachet a dále převážně přiznanými ležatými rozvody. Vytápění je řešeno jako podlahové.

půdorys přízemí

půdorys patra

Autoři: Ing. arch. Tomáš Hradečný – generální projektant
Ing. arch. Benedikt Markel

Stavební část: Ing. Jan Kolář
Profese: INS Náchod, s. r. o.
Místo: Zbečník 356
Projekt: 2014
Realizace: 04–09/2015
Investor: Wikov MGI, a. s.
Generální dodavatel: Průmstav Náchod

Vrbatova bouda

Vrbatova bouda byla realizována podle návrhu architekta Vladimíra Šíra na počátku šedesátých let 20. století v tzv. akci „Z“. Původně uvažovaná funkce základny Horské služby s občerstvením a noclehárnou byla záhy nahrazena provozem Interhotelů Krkonoše, n. p. V mimořádně drsných podmínkách na hřebenech Krkonoš si bez zásadní údržby zachovala svou pevnou, přirozenou a přitom nevtíravou formu.

Stavební úpravy měly podle zadání nového majitele řešit kromě nutných sanací také rozšíření provozu restaurace o prostor bývalé terasy a na místě kiosku se zastávkou autobusu novostavbu bufetu, infocentra KRNAPu a veřejných toalet. Několikaletý proces hledání optimálního řešení přinesl shodu se správou KRNAP v podobě Vrbatovy boudy jako jediné stavby na Zlatém návrší, do které budou integrovány všechny požadované funkce.

Koncept návrhu byl založen na zachování původní boudy, očištěné od novodobých nekvalitních přístaveb a vnitřních příček. K ní byly postupně přidávány nové vrstvy a objemy, pro které byly voleny převážně tři materiály – modřínové dřevo, nerezový plech a pohledový beton s otiskem bednění. Masívní modřínové dřevo se uplatňuje v interiéru restaurace, v bufetu, na venkovním obkladu podkroví a vyhlídkové terase. Nerezový plech v nové varně a nově vestavěných toaletách. Nejvýraznějším motivem je přístavba z pohledového betonu, který se díky zvolené sendvičové konstrukci propisuje v interiéru i exteriéru. Kontrastní forma přístavby přitom neparazituje na původním domě, ale tvoří funkční symbiózu starého s novým.

půdorys přízemí (hlavní vstup)

půdorys suterénu (vstup do bufetu)

Autoři: Ing.arch. Tomáš Hradečný – generální projektant
Ing. arch. Martin Prokš

Spolupráce: Ing. arch. Benedikt Markel
Ing. arch. Lukáš Zimandl
Ing. arch. Klára Hradečná

Stavební část a profese: Ing. Jan Kolář
Ing. Jan Škopek – OMEGA projekt s. r. o.

Místo: Vítkovice v Krkonoších č. p. 1
Projekt: 2007–2013
Realizace: 2009–2015
Klient: Vrbatova bouda, s. r. o.
Dodavatelé: Průmstav Náchod, s. r. o. (rekonstrukce)
Staseli, s. r. o. (přístavba)
Martin Horák (truhlářské práce)